Digitál - začínáme

  1. Úvod
  2. Parametry
  3. Blokové schéma
  4. Centrála
  5. Ovladač
  6. Ohlas
  7. Výhybky
  8. Návěstidla
  9. FAQ
  10. Závěr

Úvod

Důrazně upozorňuji, že popisuji systém Lenz, a že jiné systémy mohou mít stejné nebo podobné jen dílčí části !!!  V článku Komponenty jsou detailnější informace o některých použitých prvcích. Stále se snažím popisovat jen věci, které znám z praxe, komponenty, které vlastním. Tentokrát musím učinit výjimku. Jinak bych tento článek nemohl napsat. Občas se zmíním i o některých dalších variantách, dalších komponentách, které znám jen z doslechu, málo.

    Naštěstí existují konzultanti, kteří jsou ochotni podělit se o své vlastní vědomosti a poznatky. Na konci článků je vždy uvádím. Jindřich Fučík je tentokrát spíše spoluautorem a recenzentem. Patří mu velký dík.

    Stále je vidět, že informací není nikdy dost. Začínající kolegové si nejsou jisti ničím. Ani potřebnými komponenty, ani možnostmi výběru, navíc neznají dobře terminologii. Přesto potřebují odpovědi na svoje dotazy. Na ty pak ovšem většinou nelze korektně odpovědět. Všechno totiž souvisí se vším a tady to platí dvojnásob.

    Tento článek by měl popsat základní druhy, typy komponent a co všechno s nimi lze dělat, na co je to nutné, k čemu je to třeba. Přesto, že u většiny komponent je uvedeno více variant, hlavní obsah je zaměřen na dva systémy. Roco a Lenz. Je to totiž výchozí bod naprosté většiny tuzemských uživatelů digitálu. I výrobky domácích malovýrobců nelze opomenout. Poměr výkon/cena je totiž u některých nabízených komponent velmi dobrý, zvláště u stavebnic. Daní za příznivou cenu je však často problematická záruka a hlavně nejistá budoucnost.

    Ještě bych připomenul, že nemám nejmenší zájem na tom, abych některé komponenty protěžoval, zvýhodňoval, natož někomu nutil. Nejsem ani výrobce, ani prodejce, nepobírám žádné provize z prodeje. Všechny údaje jsou tedy subjektivním pohledem a nemusí být vždy v souladu s jinými názory.

    Většinu věcí jsem se snažil popsat v minulých článcích (třeba Digitál - základy), ale zřejmě to asi pořád nestačí. Tak se vynasnažím to ještě trochu vylepšit. Posuďte sami, zda se mi to aspoň částečně povedlo.

Takže znovu, jednodušeji, detailněji, jinak ...

Na začátek článku

Parametry

    Na začátku by měly být jasné některé základní parametry. Mohlo by se zdát, že tyto informace důležité nejsou. Opak je však pravdou.

I. Použití

  1. Domácí zábava
    1. Pro dospělé
    2. Pro děti
      1. Vlastní, poučené, hlídané...
      2. Cizí, nepoučené, nehlídané...
  2. Modulovka
  3. Předváděcí akce

    Už způsob použití značně ovlivňuje téměř vše. Při "domácím" provozu je nutno rozlišit, zda kolejiště budou ovládat i uživatelé, jejichž znalosti jsou spíše malé. Modulovka má většinou naprosto určitý systém, který pak musí dodržovat všichni zúčastnění. A předváděcí akce ... tam bude plná automatika nutností.

II. Ovládání - Jakým způsobem bude kolejiště ovládáno, řízeno.

  1. Ruční
  2. Kombinované
  3. Automatika

    Je nutno si uvědomit, jak "silný" bude provoz. Při ručním ovládání těžko zvládneme víc, jak jeden vlak. Kombinované způsoby (jsou časté při postupném předělávání analogu na digitál) lze rozdělit na dva hlavní. Jeden ovládá digitálně pouze mašiny, vše ostatní (zastavování, výhybky, návěstidla ...) je analogové. Druhý způsob je opakem. Mašiny (tedy i napájení kolejí) jsou analog, ostatní je digi. K automatice se váže jeden zásadní omyl, který lze nejlépe popsat větou "...přece se nebudu jen dívat, jak to samo jezdí...". Při zapojení automatiky je zcela běžné, že určitá mašina (mašiny) se ovládá ručně, jiné mašiny řídí automatika. Možností tohoto smíšeného provozu je ovšem mnohem více.

    Stanovení a provádění stavby dle těchto dvou základních parametrů (Použití a Ovládání) by mělo být pružné, modifikovatelné, variabilní. Názory a požadavky se mohou měnit (a obvykle se mění dost rychle), takže je dobré počítat s tím, že původně zcela Ruční ovládání přejde na částečně nebo plně Automatické, že domácí kolejiště budeme chtít připojovat k jiným (modulovka) atd. Také přechody od zcela analogového systému k plně digitálnímu bývají velmi časté a realizují se mnohdy postupným způsobem. Nejjednodušší jistě je, když stavíme od začátku, jen pro sebe, pro doma, s plně automatickým ovládáním. Jenže ne vždy je to požadované, ne vždy je to možné.

III. Terminologie

    Soudím, že hodně nenáviděná, dost nepřesná, často rozporuplná, přesto naprosto nutná. Bez používání správných výrazů dochází k nepochopení otázky či odpovědi, k nepřesnostem, k omylům. Vzniká silný, jak se říká, "komunikační šum".

    Když někdo uvede, že používá digitální set od firmy Roco, není vůbec jasné, jaké jsou tam jednotlivé komponenty. Vagony, koleje, mašiny obvykle nejsou to nejpodstatnější. Dokonce ani modelové měřítko. I když ani tyto údaje se neztratí, zvláště, je-li dotaz koncipován směrem k nějakému "kolejovému" problému. Ale digitální komponenty už důležité jsou. Set může obsahovat Lokmaus, multiMAUS, multiMAUSpro a já nevím, co ještě. V nabídce může být i více různých setů nebo se obsah může časem měnit. Následuje mnohonásobná "doplňovací" komunikace a ještě obvykle mailem, neboť tazatel na Skype nebo ICQ "prostě nechce". To by mě pak trefilo... Rozhodně se nepovažuji za nějakého pedanta, chytrolína, natož terminologického experta. Ale jestli mi z některých dotazů klepne, koho se pak budete ptát?

Na začátek článku

Blokové schéma

Začneme tím nejjednodušším...


Základní blokové schéma zapojení digitálu.

    Všimněte si barevného uspořádání. Až budete přemýšlet o adresování, bude se hodit.

  • Černá - to je základ. Centrála (nebo Příkazová stanice) tam chybět nesmí.
  • Zelená - zpětné hlášení. Směr toku informací od kolejiště do centrály. Nejčastěji slouží ke zjištění obsazení úseku, tedy vlastně polohy mašiny (vlaku).
  • Červená - tok informací od centrály do kolejiště. K výhybkám, návěstidlům...
  • Modrá - také tok informací od centrály, ale tentokrát pouze do mašin.
  • Šedá - Spojení s PC a tedy s nějakým softwarem. A nemusí to být jen aplikace pro řízení provozu, ale třeba pro programování lokodekodérů.
  •     Barevné značení na předchozím schématu má ještě další význam. Nemusí tam totiž být všechno. Černá tam zřejmě bude vždy, bez té by to nebyl digitál. Šedá ovšem může chybět úplně a z ostatních barev (červená, zelená, modrá) tam může být jen něco. To je pak smíšené, hybridní ovládání. Něco je digitální, něco analogové.

        A teď to trochu rozvineme...


    Blokové schéma zapojení digitálu. Některé komponenty jsou pro zjednodušení vynechány (boostery, napájení...). Na sběrnici XpressNET (původně X-bus) lze připojit až 31 zařízení (ovladačů).

        Centrála je samozřejmě základem celého systému. Na ni jsou připojeny dvě sběrnice:

    1. Sběrnice JK, červená, posílá signál směrem do kolejiště, prakticky do všech komponent i do kolejí, odtud do lokodekodérů v mašinách.
    2. Sběrnice zpětného hlášení (RS nebo S88, zelená) naopak signál z kolejiště přijímá. Sběrnice RS-8 (dále jen RS) je Lenz, sběrnice S88 je původně Märklin. Obecně lze říct, že obě tyto sběrnice jdou použít i současně, najednou (viz násl. obrázek).


    Příklad společného použití sběrnic RS (Lenz) a S88 (Märklin).
    (obr. LDT)

        Chceme-li tedy jakýkoli prvek v kolejišti ovládat, musí být připojen přes Lokodekodér (mašina) nebo přes Spínací dekodér (možná lépe Dekodér příslušenství) na sběrnici JK. Spínací dekodéry jsou mnoha druhů, pro elektromagnety (třeba výhybek), serva, motorické přestavníky, návěstidla atd.

        Má-li centrála nebo následně počítač zpracovat informaci z kolejiště, musí být příslušný prvek připojen přes Kodér zpětného hlášení na Sběrnici zpětného hlášení (RS, S88). Tady je samozřejmě jedničkou detekce obsazení (DO), tedy informace o poloze mašin. Sem se ovšem také připojí třeba mikrospínače od výhybek, hlásící polohu výhybky (velmi řídké použití) nebo jakýkoliv spínač nebo přepínač třeba z ovládacího panelu, pokud chceme kolejiště ovládat takovým panelem (je to ovšem drahé a v případě ovládání přes PC překonané - Xbus FBO).

        Problém trochu je, že na blokovém schématu jsou vlastně dohromady zobrazeny systémy Lenz a Roco. Je to totiž základ pro většinu tuzemských uživatelů. Systémy jsou téměř stejné, hlavní rozdíl spočívá pouze ve sběrnici zpětného hlášení a v připojení k PC. Oba systémy lze různě kombinovat. To znamená třeba použít pro detekci obsazení prvky pracující se sběrnicí RS, ale i jiné DO, pracující s S88. Sběrnice RS vyžaduje ovšem centrálu Lenz (jsou i jiné varianty) a sběrnici S88 je možno zapnout třeba do interface GEN-LI USB maxi (DIGI-CZ) nebo přímo do PC, např. přes LDT HSI-88-USB (viz Ohlas).

        Na závěr ještě trochu jiný obrázek. Je ze stránek výrobce Lenz a třeba se bude hodit.


    Komplexní blokové schéma systému Lenz.
    (obr. výrobce)

        A teď si nejprve trochu detailněji popíšeme jednotlivé komponenty a potom probereme různé kombinace jejich pospojení.

    Na začátek článku

    Centrála

        Jinak také Příkazová stanice, mozek celého digitálního systému. Další info, stejně jako u ostatních komponent, je v článku Digitál - základy. Už ovšem provedení centrál je různé. Některé komponenty, což uvidíme i dále, mohou být totiž různě sloučeny.

    U centrály Roco multiMAUS je centrála zakomponovaná přímo v ovladači. Další "černá krabička" tohoto setu je jen zesilovač signálu JK, zvaný obvykle booster.
    Lenz má naopak v krabičce LZV100 (LZV200) centrálu a také booster. Zvlášť je ovladač (LH100, LH90).

        Krátké porovnání. Lenz je dražší, ale Roco má určitá omezení. Je zde ovšem jedna možnost. Roco multiMAUS jde použít jako další ovladač k centrále Lenz a booster Roco ze setu jde jako booster připojit i k centrále Lenz. Začít tedy Roco multiMAUS a později přejít k Lenz je podle mne velmi výhodné. Také nový typ multiMAUSpro od Roco je nutno připomenout, zvláště pro jeho bezdrátový přenos. Odpovídá tomu však i cena.

        Jsou ovšem i další možnosti. Existují malovýrobci, kteří nabízejí více či méně dobré centrály. Obvykle jde o konstrukce z dílny španělského autora Paco Cańady a obdobné klony. Za všechny možno jmenovat třeba NanoX-S88 (Jindřich Fučík), kterou jde pořídit za podstatně nižší cenu, než ty tovární, zvláště, postavíme-li ji sami.

    Na začátek článku

    Ovladač

        Lenz má ovladače LH100 a LH90, druhý je levnější, jednodušší, ale s kolečkem na ovládání rychlosti, což někomu více vyhovuje. Cena ovšem poměrně vysoká. Roco multiMaus nebo multiMAUSpro. MultiMAUS lze koupit za cenu LH90 a navíc získáme booster a zdroj 16V/40VA. MultiMAUSpro už je cenově srovnatelná se setem SET100 od Lenz, disponuje však bezdrátovým ovladačem. Pozor, multiMAUSpro nelze připojit k jiným setům, jako to jde u multiMAUS (červené) !!! Ovladače malovýrobců jsou někdy jednoduché, ovšem třeba MiniMaus z nabídky DIGI-CZ do této kategorie nespadá. Podle údajů je tento ovladač (asi až na design) srovnatelný třeba s LH100 a v některých parametrech ho i předčí (viz FAQ).


    Zleva: Roco multiMAUS, Lenz LH100, LH90, DIGI-CZ MiniMaus
    (Foto výrobci a DMB (autorem poslední fotky si nejsem jist, snad mi to Michal promine)).

        Existují ovšem také poněkud jiné typy ovladačů. Neovládají třeba funkce nebo pohyb mašiny, ale nastavují např. výhybky, návěstidla, cesty. "Tovární" výrobky zmizely víceméně v propadlišti dějin, pozornosti by tak rozhodně neměl ujít ovladač TCO, jehož nabídka je na DIGI-CZ. Komponenta se připojí na XpressNET (X-bus) a vysílá povely pro cca 100 adres (7*15). S jedním TCO tak můžeme ovládat např. přes padesát výhybek. Toto je tedy mnohem levnější způsob pro stavbu a použití klasického ovládacího panelu ke kolejišti, včetně provázanosti třeba na software RailCo. Uspořádání je patrné na blokovém schématu. TCO se vlastně chová stejně, jako např. LH100, přepnuté do módu S/W, není ovšem nutno zadávat číslo adresy (výhybky, zařízení...), protože lze připojit přímo příslušný počet tlačítek (přepínačů).

    Na začátek článku

    Ohlas (Zpětné hlášení)

        Ohlas, Zpětné hlášení, Feedback ...
        Tok informací z kolejiště do centrály (kresleno zeleně). Patří sem i RailCom, což je systém oboustranné komunikace mezi lokomotivou a centrálou. Protože to je zatím poměrně nerozšířená metoda, nebudeme se jí zde zabývat. Zbývá tedy Ohlas. V podstatě jde o to, aby když na kolejišti (na ovládacím panelu) dojde k nějaké změně stavu, aby tuto informaci dostala také centrála a případně i počítač. To, kam až je tato informace předána a jak se zpracuje, není až tak podstatné.

        Zde nutno upozornit, že jsou tři možnosti, kam zpětné hlášení připojit. U sběrnice RS je to pouze centrála Lenz. Sběrnici S88 je však možno připojit buď do centrály (pokud je to třeba NanoX-S88) nebo do interface (třeba do GEN-LI USB maxi DIGI-CZ) nebo přímo do PC (např. přes LDT HSI-88).

    Připojení sběrnic:

    1. Do centrály - RS do Lenz, S88 do NanoX-S88.
    2. Do interface - jen pro S88 (třeba do GEN-LI USB maxi DIGI-CZ).
    3. Do PC  - jen pro S88 (např. přes LDT HSI-88).

        Podstatný rozdíl je v tom, zda informace zpětného hlášení jdou do centrály nebo ne. V druhém případě totiž nebudou k dispozici v centrále, ani na připojeném ovladači a ani třeba v připojeném modulu Xbus FBO (zobrazovač zpětné vazby z dílny Jindřicha Fučíka), který lze s výhodou použít třeba při konstrukci ovládacího panelu. Na plnou funkčnost softwaru v PC to však vliv nemá, ten dostane všechny informace v každém případě.

    Informace, které jsou do centrály přes sběrnici zpětného hlášení posílány, jsou:

    1. Poloha výhybky - tento ohlas se používá poměrně málo. Opodstatnění najde především u požadavku pro hodně důkladné zabezpečení chodu kolejiště. I vyhodnocení tohoto ohlasu je dobře zpracováno až u verze TC 7 Gold.
    2. Stav ovládacího prvku (vypínač, přepínač...). I tento ohlas se používá málo. Kromě ovládání dříve často používaným ovládacím panelem, s nakresleným kolejištěm a tlačítky či přepínači k ovládání výhybek a návěstidel, mě nic jiného nenapadá.
    3. Obsazení úseku, tedy poloha vozidel (mašina, vlak). Nejpoužívanější, pro automatiku nutný ohlas.

    ad A) a B) je vlastně to samé. Je jedno, zda se vyhodnocuje stav nějakého tlačítka na panelu nebo mikrospínače, který kontroluje krajní polohu jazyků výhybky. Jak už bylo řečeno, používání tohoto typu ohlasu je poměrně řídké.

    ad C) Zato Obsazení úseku je třeba znát skoro vždy. A je jedno, jestli ji potřebuje znát jen uživatel nebo počítač. Protože toto je rozhodně ten nejrozšířenější a vlastně nejnutnější Ohlas, bude popsán detailněji. Nejlépe v té "nejdelší cestě", tedy od mašiny až do počítače.

    1. Nejprve je nutno zjistit Obsazení úseku, tedy polohu vozidla na kolejišti. Metod je více (běžný vývoj), ale v současné době se používá asi nejčastěji proudové čidlo. Poměrně velice jednoduchý obvod zjistí, že v určitém kolejovém úseku je odebírán proud a pošle tuto informaci dál. Kolejový úsek musí mít jednu kolejnici oddělenou od ostatních úseků, aby byl identifikován odběr právě jen v tomto úseku. Tento obvod je tedy proudový detektor, detektor obsazení, DO. Je tedy zřejmé, že vozidlo musí nějaký proud odebírat. Mašina s lokodekodérem to splňuje vždy (i když nejede a nesvítí), ale vagony musí mít buď nějaké osvětlení (stačí třeba koncová světla) nebo musí mít kola s naletovaným odporem nebo lépe natřená vodivým lakem. Jinak jsou pro DO "neviditelné". DO obvykle detekují proud řádově v mA.

    2. Výstup z DO je přiveden na vstup kodéru zpětného hlášení. To je zařízení, obvykle s několika vstupy, které na svém výstupu (RS nebo S88) posílá informaci o aktivaci svého vstupu a k tomu přidělí už adresu. Protože takových DO je obvykle mnoho, je adresa nutná pro jejich rozlišení. Tato informace se vysílá po sběrnici zpětného hlášení do centrály. Pozor, u zařízení typu S88 se adresa nedefinuje na modulu zpětného hlášení, ale je dána jeho pořadím v řetězci. Někomu se to může zdát jednodušší, ale při přepojení se nastavení adres "rozhází".
    3. Pokud je to třeba, informace o sepnutí určitých DO putuje dále (přes interface) do počítače. Tam se objeví jako ne/aktivní stav kontaktního indikátoru a její zpracování už je otázkou softwaru.

        Celá "dlouhá cesta" nemusí být vždy použita. Někdy může stačit jen optická signalizace, že určitý úsek je obsazen vozidlem, někdy stačí jen čtení na ovladači centrály. Nejčastější je však přenos této informace až do počítače, kde bez ní vlastně nelze využít téměř žádnou automatickou činnost.

        I v případech ad A) a B) je to vlastně stejné, jen chybí DO a příslušný prvek je připojen přímo na kodér. Pokud tedy jeho stav potřebujeme v počítači nebo aspoň v centrále "znát".

        Jako příklad kodéru zpětného hlášení, pracující se sběrnicí RS, uvedu třeba výrobek fy Littfinski DatenTechnik (LDT) RS-16-O, který má 16 vstupů. Z mého pohledu je to jeden z nejlepších, z pohledu cena/výkon.


    Kodér zpětného hlášení LDT RS-16-O.
    (Foto LDT)

        Tento kodér zpětného hlášení (KZH) má 16 vstupů. Nastavit lze u něj pouze adresa, a to jen ručně (pomocí tlačítka na modulu a posláním příkazu pro přestavení výhybky). Tedy žádné programování CV. Nejdou nastavovat ani žádné další parametry (jako u některých jiných podobných komponent), jako třeba zpoždění při vypnutí. Při používání softwaru RailCo TC to však vůbec nevadí, protože potřebné zpoždění při vypnutí docílíme v pohodě v TrainControlleru. Modul RS-16-Opto jde koupit i bez krabičky (levnější) nebo zcela jako stavebnice (nejlevnější). Při stavbě ze stavebnice jsme ovšem bez záruky. Detaily zapojení a použití lze najít v manuálu na stránkách výrobce. Ještě nutno připomenout, že na vstupy lze připojit nejen detektory obsazení, ale také celá řada dalších prvků, běžné kolejové kontakty, vypínače, přepínače, optoelektrika atd. Je to prostě univerzální styk od kolejiště nebo ovládacího panelu směrem do centrály.

        I zde nalezneme komponenty, které sdružují více funkcí najednou. Obvykle to bývá sloučení detektoru obsazení (DO) a kodéru zpětného hlášení (KZH).


    Modul LDT RS-8 spojuje detektor obsazení a kodér zpětného hlášení (DO + KZH).
    (Obrázek LDT)

        Také u malovýrobců jde najít mnoho komponent této kategorie. Za všechny třeba 8-mi násobný detektor obsazení, včetně kodéru zpětného hlášení na sběrnici S88 z dílny DIGI-CZ. Je jasné, že i zde bude velmi dobrý poměr cena/výkon.


    Modul zpětného hlášení S88 opět spojuje detekci obsazení s kodérem zpětného hlášení (DO + KZH), tentokrát na sběrnici S88.
    (Foto ze stránek
    DIGI-CZ)

        Jak uvidíme také v článku Izolované úseky - detekce obsazení, je se zpětnou vazbou při zjišťování obsazeného úseku (tedy s indikací polohy mašin/vlaků) spojena řada aspektů. Zřejmě nejvýhodnější a rozhodně nejkomplexnější způsob je, když celé kolejiště, tedy i zhlaví (výhybky), jsou detekovány, snímány. Na rozsáhlém kolejišti to je poměrně nákladná věc. Není ovšem nutné instalovat hned vše najednou, tedy jak detektory obsazení (DO), tak kodéry zpětného hlášení (KZH). Podstatně výhodnější způsob je zpočátku instalovat pouze DO, které jsou zlomkem investice. Připojení ke kodérům (KZH) lze provést až později, postupně. Kromě finančního zřetele lze jmenovat i odstranění problémů s poklesem napětí mezi detekovanými a nedetekovanými bloky. Musím dodat, že já jsem nikdy žádné problémy nezaznamenal, ale je zde možná závislost také na určitých komponentách, na lokodekodérech, jejich nastavení (EMF) a pod.

    Na začátek článku

    Výhybky

        Jde o řetězec Centrála - Spínací dekodér (přesněji výhybkový) - Přestavník - Výhybka. Centrálu už máme za sebou a spřažení (mechanické spojení) mezi přestavníkem a výhybkou zde probírat nebudeme. Nejprve bude nutno prokousat se trochu teorií, jinak by některé části nemusely být správně pochopeny. Je mi líto.


    Blokové schéma připojení výhybky.

    Vysvětlení k tomuto blokovému schématu.

     
    Označený bod v obrázku   Popis  
    A     Tady je to vždy stejné. Pro určitou jednu adresu vyšle centrála povel "Rovně" nebo "Odbočkou". Detailní popis binárního sledu povelu nás nemusí zajímat.  
    B     Tady už je variant mnoho. Předně tu mohou být:  
      B1   Tři kontakty - Vždy na jednom (R nebo O) se objeví pulz nebo trvalý signál. Může to být jak stejnosměrné (kladné i záporné), tak střídavé napětí, proti střednímu vodiči (zem).  
      B2   Dva kontakty - Zde se objeví ss napětí, které při přestavení mění polaritu (prohodí se "plus" a "minus"). Napětí může být rovněž trvalé nebo pulzní.  

        Pomineme-li angličana a 3-cestnou výhybku, systém je v základu dvoustavový, bistabilní, případně s dalším (středním) klidovým stavem. Příkaz pro změnu polohy je obvykle po přestavení ukončen, ale ne nutně.

    ad A) Jak vypadá binární sled (tok "jedniček" a "nul") pro určitý povel DCC lze nalézt na webu a rozhodně to přesahuje rámec tohoto článku. Navíc to není v této souvislosti důležité. Co ovšem podstatné je, že jedna adresa může nabýt dvou stavů, tedy může řídit třeba jednu výhybku. Na angličana pak bude potřeba dvou adres, neboť má 4 různé stavy. Pro 3-cestnou výhybku bude potřeba také dvou adres (i když jedna bude z poloviny nevyužitá).
    ad B) Jeden výstup spínacího dekodéru bude mít také pouze dva stavy, ať už pulzně nebo trvale, ať má tři kontakty nebo jen dva, ať je výstupní napětí stejnosměrné či střídavé. Ještě poznámku ke střídavému výstupu. Vím jen o jednom takovém dekodéru a je to Lenz LS150 (zřejmě asi i LS100). Průběh tohoto stř. napětí jsem nezjišťoval, není to podstatné. Je pravděpodobné, že to bude záležet i na způsobu napájení dekodéru (z trafa nebo z JK). Velikost napětí výstupu je vždy kolem 15 V (ss i stř.).

    Spínací dekodéry jsou tedy nejrůznější. Na vstup je obvykle přiveden signál z centrály (kresleno červeně). Výstupy jsou upraveny podle typu přestavníku. Jsou tedy dekodéry pro elektromagnetické přestavníky, pro elektromotorické, pro serva. Některé výstupy mají dva kontakty, některé tři. Výstupní napětí je buď střídavé (Lenz LS150) nebo stejnosměrné. Na některé dekodéry lze připojit více typů přestavníků, jiné jsou určeny jen pro typ jediný.
        Parametry dekodéru jdou obvykle měnit programováním CV registrů, jako třeba u lokodekodérů. Co je možno měnit, jak a zda vůbec, obsahuje manuál výrobku. Nastavitelným parametrem zde především bývá doba impulzu (od několika msec až po trvalý výstup). Některé dekodéry, které mají více výstupu (což je běžné), spínají jednotlivé výstupy postupně. U dekodéru pro serva je volitelných parametrů více (rychlost, krajní polohy...).

    Přestavník - Tady je typů, druhů ještě více. Jen namátkou ... elektromagnety nejrůznějších parametrů, elektromotorické (Fulgurex, Hoffmann, Tillig...), serva, relé, memory wire. Elektromotorické, což je v základu elektromotorek s převodem do pomala (obvykle šnek) a nějaké koncové vypínání, jsou někdy nepříliš šťastně označovány jako servopohony, což může být zaměnitelné s použitím serv. Ono vlastně servo je v podstatě stejné konstrukce, jen se u něj používá zcela jiný způsob elektrického připojení (a v servu je zabudována ještě elektronika a snímač polohy), než u elektromotorického přestavníku. Také slova elektromagnetický a elektromotorický jsou snadno zaměnitelná, takže POZOR !!!

        Kupodivu i zde je možno vidět sloučené komponenty. Jeden výrobce ze zámoří inzeruje na svých stránkách přestavník, který má spínací dekodér zabudovaný, takže se rovnou přestavník připojuje na signál z centrály (JK). Velmi jednoduché, výhodné, pochopitelně poněkud drahé. Pro tuzemce trochu exotické, jenže podobné konstrukce se najdou i v produkci tuzemských malovýrobců a tady už je to s cenou zcela jiné.

    Na začátek článku

    Návěstidla

    Řetězec Centrála - Spínací dekodér (přesněji návěstní) - Návěstidlo je základem připojení. Mnoho informací je v článcích Návěstidla a Návěstidla 2.

    Systém I.


    Základní schéma připojení  návěstidla.

        V podstatě je to opět jednoduché, podobné připojení výhybky. Pokud jde o návěstidlo dvoustavové (třeba bílá - modrá), je na vstupu A dvoustavová logika a tomu odpovídá i B. Buď prostě svítí modrá nebo bílá. Jako spínací dekodér může být použit i některý "obyčejný" spínací dekodér, nemusí to být zrovna "návěstní". Někdy to totiž vychází lépe cenově.

    Systém II.

        Jakmile je návěstidlo s více světly, je třeba také více adres na vstupu A.


    Schéma připojení  vícesvětelného návěstidla.

        Tady bude záležet na tom, kolik jednotlivých návěstí (tedy návěstních znaků) potřebujeme. Pokud chceme nastavit více návěstí než 8, je třeba už 4 adresy povelu (A). Převod mezi stavy v bodě A a B zajistí návěstní dekodér a popis nalezneme v příslušném manuálu. Tady už se toho více napsat nedá, neboť je to závislé na typu návěstního dekodéru.

        V každém případě je nutné, aby návěstní dekodér na výstupu B vyprodukoval potřebné návěsti. Vstupní povely (tedy stavy těch 4 adres) lze dále modifikovat softwarem z PC. Tak lze docílit třeba signalizaci v závislé soustavě ČSD/ČD, kde záleží také už na stavu následujícího návěstidla.

        Právě tu závislou soustavu ČSD/ČD, my, Češi a Slováci, potřebujeme. Návěstní systém západní provenience je nám k ničemu (pokud nemodelujeme tamní kolejiště), a s tím ovšem také návěstidla a návěstní dekodéry. Hledáme-li tedy v návěstidlech něco z produkce renomovaných výrobců, hledáme marně. Naštěstí máme mezi sebou i geniální konstruktéry, a tak se podívejme ještě na jeden způsob připojení.

    Systém III.


    Schéma připojení  návěstidla MTBbus ND4 + S-com.

    Systém MTBbus Vítězslava Báni jsem už popsal, tady jen malé shrnutí. Rozdíl mezi tímto připojením a tím předchozím je ve třech základních věcech.

    1. Připojení mezi návěstním dekodérem ND4 a návěstidlem (opatřeným dekodérem S-com) je pouze třemi vodiči. Bez ohledu na to, kolik světel návěstidlo má !!!

    2. Modifikace návěstních povelů centrály (a tedy závislá soustava) se provádí přímo v ND4.

    3. Na každý výstup (ND4 má čtyři) lze paralelně připojit i předvěst, ukazující správně odpovídající znaky (bez jakéhokoli dalšího nastavování).

        I tady se posílají z centrály (nebo třeba z TrainControlleru RailCo) pouze čtyři návěstní znaky (mění se 2 adresy). Dekodér ND4 má v sobě zakomponovaný program, který výstupní návěstní znaky upraví podle potřeby závislé soustavy ČSD/ČD. To, co bylo nutno udělat v RailCo TC (nebo v jiném softwaru, jiným způsobem), ta modifikace a tedy spousta programového kódu, je provedeno přímo v ND4. Dekodér si totiž podle konfigurace sám přečte stav potřebných výhybek a návěstí a podle toho vytvoří požadovanou návěst. Návěstidla jdou snadno vyměňovat (použijeme-li i výbornou patici) i zaměňovat za jiná. Vytáhne se třeba 4-světelné, zasune 5-světelné. Super. Ke každému výstupu jde připojit nejen až 5-světelné návěstidlo, ale současně i správně ukazující předvěst. Tedy jeden ND4 = celkově až 8 návěstidel. Zkrátka, bomba. Jenže ...

        Má to však jednu chybičku, a to zcela zásadní. Výrobce v současné době výrobu ukončil. Jak mnozí z nás doufají, jen dočasně. Snad to nebude na 40 let.

        Osobně používám jen Systém I. a III. K systému II. tedy nemám detailnější informace.

    Na začátek článku

    FAQ

        Tentokrát je místo shrnutí použit odstavec FAQ (zkratka anglického výrazu Frequently Asked Questions, v překladu často kladené dotazy). Původně jsem očekával, že toho zde bude mnohem více, v podstatě je to však už v předchozím textu. Přesto sem lze další otázky a odpovědi snadno doplňovat a možná to bude přehlednější. 

    Roco multiMAUS
    Jak je připojena k PC ?
    Přes LI rozhraní, což je přechod mezi XpressNET a PC (USB nebo RS232). Vyhoví jak výrobky od Lenz, tak třeba GEN-LI USB maxi (mini) z nabídky DIGI-CZ. Výstupní konektor je na zesilovači označen jako Slave a v konektoru Master musí být zapojena multiMAUS.
    Jaké jsou rozdíly od LH100 ?
    Především nelze číst CV, lze pouze zapisovat, což je při programování nepříjemné. Ještě horší je, že čtení CV nefunguje ani při použití nějaké softwarové aplikace, např. RailCo TrainProgrammer nebo JMRI DecoderPro.

    Roco multiMAUSpro
    Jak je připojena k PC ?
    Standardní počítačové rozhraní USB.

    NanoX-S88
    Jak je připojena k PC ?
    Používá jakékoli LI rozhraní, tedy např. Lenz interface USB/Ethernet, vč. 23151 nebo GEN-LI USB mini z nabídky DIGI-CZ.

    MiniMaus
    Lze připojit k LZV100 ?
    Ano.
    Jaké jsou rozdíly od LH100 ?
    znakový display (lze pojmenovat lokomotivy). Umožňuje kombinovat ovládání „kolečkem“ spolu s ovládáním klávesnicí. Odpovídá plně definici XpressNET 3.6 (9999 mašin, 29 funkcí, 4 režimy programování, 2 režimy čtení zpětné vazby (LH100 zná jen jeden), 2 režimy nouzového zastavení (LH100 má jen jeden).

    Na začátek článku

    Závěr

        Tentokrát byly inspirací především vaše dotazy. A pokud to ještě nebude ono, klidně se ozvěte, co budu vědět, rád dopíšu.

    Na začátek článku
    Menu

    LokoPin      29.12.2012  
      09.02.2016 (poslední editace)
         
    Spolupracoval: Jindřich Fučík