Závory

    Často se na webu objevují zprávy o nehodách na železničních přejezdech. Jednu z nich jsem viděl na vlastní oči. Naštěstí nebyly následky tragické, takže historka patří spíš do kategorie "Pro zasmání". Přesto, že se to stalo už poměrně dávno, stále to mám před očima jako živé ...

    Stalo se to někdy na počátku 80tých let minulého století. Místo děje, Písek, Nádražní ulice a "výpadovka" na Putim, tedy kolem nádraží. V té době nebylo po přeložce kolem Písku ani stopy. Nádražní ulice vedla bez křížení k hlavnímu nádraží ČSD, před ním zatočila vlevo a asi po 300 metrech přijde zatáčka vpravo a hned železniční přejezd se závorami.

Přejezd s mechanickým přejezdovým zařízením v Náchodě.
Autor: Petr Sporer at cs.wikipedia, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6273136

Dřevěná klasika, dole se "sítí". Dnes už dávno zmizely v propadlišti dějin, jsou tam nyní moderní, kovové, do půlky silnice, tak aspoň ukázka podobných.

Nyní to zde vypadá takto.
Foceno vlastně z protisměru. Světelné poměry a můj obstarožní foťák to lépe nesvedly. A kromě toho ... neumím fotit.

Není to klasický přejezd přes jedno-, či dvoukolejku. Je to vlastně ještě v nádraží, před zhlavím, takže kolejí je tam celkem šest, plus nepoužívaná vlečka ještě před závorami.

    Za viaduktem v Nádražní ulici (trať 201, Písek-Tábor) jsem dojel os. auto, Škoda 105/120. Škodovka jela asi rychlostí 40 km/h, tedy poměrně pomalu, tak jsem ji chtěl předjet. V té době byl provoz zhruba na desetině (možná i setině) toho dnešního, Nádražní v tomto úseku byla prakticky rovná, přehledná, dlouhá, proti nic nejelo. Jenže hned v počátku předjížděcího manévru se auto přede mnou začalo sunout doleva, tak jsem raději hned ubral a od předjetí jsem upustil. Koukám, co to ten expert dělá, že mne nechce pustit před sebe, ale i když jsem měl odstup asi 20 metrů, přesto se "šněrování" stále opakovalo. Doleva, doprava, celkem plynule. Tenkrát ještě také neexistoval film "Vesničko má, středisková", aby se mi spustila asociace s doktorem Skružným, kterou hrál pan Hrušínský, tak si říkám, ten jede jak vožralej, to snad není možný ... Bylo kolem čtvrté odpoledne. Za celou dobu nejelo v protisměru jediné auto, což bylo logické, jak se později ukázalo. U hlavního nádraží vybral levou zatáčku s menšími problémy a kolem rourovny jsme dojeli, kličkování bylo stále aktivní, k železničnímu přejezdu (trať 200, Písek-Protivín).

    Přejezd se ovšem objeví až v posledních několika metrech, neboť mu předchází téměř kolmá pravá zatáčka. Závory byly dole. K mému naprostému údivu auto přede mnou pokračovalo zcela nezměněnou rychlostí těch zhruba 40 km/h, brzdová světla nic, a najelo do závory. Zastavilo, motor chcípnul. Dřevěná závora praskla celkem ochotně. Přední sklo auta se rozbilo, ale nevysypalo, jinak byl vůz, až asi na nějaké další škrábance, nepoškozený. Stál jsem 5 metrů za ním a nevěřícně zíral. To trvalo asi 2 vteřiny, pak jsem bral za kliku u svých dvěří, abych spěchal na případnou pomoc. V té chvíli se ze strážního domku, který je těsně u závor, vyřítila starší závorářka a řidič přede mnou otevřel dveře. Nedá se říct, že by vystoupil, neboť doslova vypadl na zem a hodně pomalu se dost neúspěšně snažil postavit. V té chvíli bylo jasné, že je zcela na kaši, na šrot, na plech, na maděru ... (doplňte si dle regionu). Podle pohybů a standardního alkoholového výrazu tváře (asi jako smajlík na konci článku) mu nebylo vůbec nic, a jal se srdnatě čelit nadávkám zaměstnankyně ČSD. Ta se po pár vteřinách otočila a utíkala do domku, jistě telefonovat (kdepak tenkrát mobily). V té chvíli jsem si uvědomil, že moje přítomnost nebude nejspíš nutná, a rychle jsem odjel směrem zpět, abych to objel přes Hradiště. Musel jsem přece příslušníkům VB uvolnit prostor a usnadnit jejich práci.

    Doufám, že jsem tuto historku neodlehčil příliš, přece jen je to v podstatě závažná nehoda. Naštěstí však s malými následky a já pořád vidím to auto, jak zcela bez brzdění přeráží tu závoru. Bůhví, jak by to dopadlo dnes, kdy by se kovová závora nejspíš zvedla a auto by projelo až na koleje. Vlak jsem během těch pár minut projet ani neviděl, takže by možná "pan řidič" zcela v klidu pokračoval dál, i za přejezd, a kdoví, jak by to nakonec dopadlo. Skončilo to tedy, jak nejlépe mohlo, a já na to dnes vzpomínám jen s úsměvem. "A tak je to správné, tak to má byť."

Menu