Protože na to více či méně máme (čas, schopnosti, peníze) a protože kdo nic nedělá, ochuzuje nejen ostatní, ale především sám sebe. A jde-li o modelovou železnici, letadla, či sbírání napěťových izolátorů, to je v podstatě jedno. Pro někoho je to vášeň, zaujetí, pro jiného dědictví, náhoda.
Skoro každý napíše, že nic, ale velká většina přispěvatelů na diskuzních fórech se jen chce pochlubit. Někdy to stojí za to, jindy ne.
Pár lidí k tomu má důvody jiné, je nás ale málo.
Tady to musím trochu víc rozvést. Když jsem před deseti lety začínal (průběžné občasné hraní s mašinkami, zhruba od 6ti let, nepočítám), nebylo informací mnoho. A to ani v analogu. Táhlo mi na šedesát a bylo jasné, že nějak moc času na to mít nebudu. Snažil jsem se tedy co nejvíce testovat, neboť to vypadalo na pouze jediný pokus. Nepočítal jsem s tím, že bych se poučil z chyb a dělal něco dalšího. A právě pro ten nedostatek informací jsem si řekl, když už to vykoumám já, proč si to nechávat pro sebe. Ať na tom jsou ti další lépe. Nepopírám, že druhým důvodem prezentování byla snaha o navázání kontaktů s dalšími kolegy, podobně postiženými. Dnes oba tyto důvody téměř pominuly, přišel však jiný, a tím je "Poznámkový blok - Jak na to". Každou chvíli po sobě čtu, jak se co má udělat. Velmi výhodné, pro starší pak nenahraditelné.
A ještě v jednom jsem zcela změnil přístup. Zpočátku jsem měl strach, zda budu mít dost času na to, abych kolejiště dodělal. Postupem času jsem zjistil, že je to vlastně úplně jedno. Daleko podstatnější je, že mám stále co dělat. A to se, moc doufám, snad nezmění.
Tady je právě ta moje zásadní odlišnost od standardu (nestandardu?), od většiny, od těch, co se (hlavně sami) nazývají "pravými modeláři". S ohledem na krajinu je to jasné, krajinář nebudu. Po prkně ale také jezdit nechci. Snad se dostanu ke štěrkování, osazení pár staveb, z nichž dost mám postavených i vlastními silami. Stejně tak nejsem kamarád s patinou. Vzít novou krásnou mašinu nebo barák a umazat to, to je nad moje síly. Utrhlo by mi to srdce.
Jiné je to u samotného kolejového plánu. Ten chci rozhodně přizpůsobit mým potřebám a požadavkům. Snad je ze stránek LokoPin dost zřejmé, že mým stěžejním zájmem je digitál, řízený softwarem (konkrétně TrainController™ z balíku RAILROAD & Co.™ fy Freiwald software). Pro co nejlepší využití je zapotřebí co nejsložitějšího layoutu. Hodně vlaků, hodně kolejí, dvoukolejka, hodně nádraží, depo, točna atd. Co nejbohatší a současný provoz. Automatický, i s ručním řízením. Je nasnadě, že pokud není člověk milionářem s vlastní tělocvičnou nebo lépe s krytým fotbalovým stadionem, nutně bude výsledným kolejištěm něco naprosto nereálného, hanlivě označované jako vlakodrom. No a co? Mě to baví ...
Něco jsem vlastnil z minula. Měřítko TT. Ke změně nebyl důvod. Kdybych dnes začínal, znalý všech informací, nevolil bych jinak. Je to prostě zlatá střední cesta, kompromis mezi velikostí, prostorem k dispozici, výběrem vozidel, kolejiva i cenou. K modulovým setkáním mám vztah negativní, detaily rozebírat zbytečno.
Finance a zdravotní stav. Obojí mě víceméně omezuje. Obojí je většinou součástí důchodového věku. Moc s tím nejsem schopen udělat.
I když se v tomto článku snažím vyhnout negativům, nemůžu pominout, že hodně mě štvou idioti, lenoši, pitomci, hádající se magoři, invektivy používající hrubci atd. atd. To vše hlavně na diskuzi, někdy i mimo. Tady jsem se domníval, že je to možné změnit, zlepšit. Marné volání.
Naštěstí to vynahradí ti ostatní, slušní, často chytří a schopní, ochotní pomoct, z nichž někteří se změnili v kamarády. Vřelé díky jim.
Právě ti kamarádi. V důchodu zmizí zaměstnání, s ohledem na zdraví pak jiné koníčky (tenis, ryby, muzika...). Tím se hodně změní i základna přátel, kterou k životu většina z nás nutně potřebuje. Někdo má aspoň rodinu (já naštěstí dost velkou), někdo ani to ne. Koníček, včetně pár dobrých přátel, je prostě k nezaplacení.
Maximum neexistuje v ničem. Proč by mělo být v modelařině?
Občas na to myslím, ale má to cenu? Pochybuji.
